Hubbleův vesmírný teleskop vyfotil mlhovinu v Orionu. Je to nejkrásnější záběr vesmírného objektu, který mezi astronomickými snímky najdete. Příroda tvoří nádherná umělecká díla.
Hubbleův teleskop vyfotil mozaiku snímků Mlhoviny v Orionu, ze kterých byla sestavena jedna fotografie. Záběr ve viditelném světle obsáhnul část oblohy velikostí odpovídající přibližně úhlovému průměru měsíce. Trvalo mu to 105 oběhů kolem Země. Každý trvá 96 minut, a tedy celková doba snímání byla 168 hodin. Výsledek stojí za to.
Fotografie mají velmi vysoké rozlišení a máte možnost si je všechny prohlédnout v této galerii. Nezmenšený celkový záběr má miliardu pixelů a jsou na něm tři tisíce hvězd . Je to nepopsatelná krása. Zvláště tehdy, když si představíte obrovské rozměry této vesmírné scenérie. Podotýkám, že barvy jsou skutečné. Není použito žádné dodatečné obarvování.
Mlhovina v Orionu je od Země relativně kousek – pouhých 1 500 světelných let. Astronomům nebrání nic ve výhledu do této směsi hvězd, mezihvězdného plynu a prachu. Slunce se před čtyřmi a půl miliardami let zrodilo z podobné mlhoviny.
V mlhovině mohou vědci sledovat pochody, kterými vznikají nově hvězdy. Hubbleův teleskop také vyfotil mladé hnědé trpaslíky, což jsou takové nedodělané hvězdy. Mají příliš malou hmotnost na řádné nastartování jaderné fúze. Kdyby byl Jupiter několikrát větší, byl by to hnědý trpaslík. Na snímku je zachycena binární soustava hnědých trpaslíků, ze které se snad podaří zjistit informace o jejich hmotnosti a něco o jejich vzniku.
Kdyby pozorovací čas na teleskopu nebyl přidělován přísným výběrovým řízením, myslel bych si, že zaměření na Mlhovinu v Orionu je dáno snahou ukázat lidem něco, co se jim líbí, vzbudit tak sympatie a posílit tlak na obnovení letů k "Hubblu". Astronomicky zajímavější cíle k pozorování asi existují, ale nejsou tak vizuálně pěkné. Ať je to jak chce, my můžeme mít radost z této vesmírné nádhery.
Z naší galaxie byl obrovskou rychlostí vystřelen pulsar a míří do mezigalaktického prostoru. Jak je možné, že dosáhnul takové rychlosti, zatím nevíme.
Pulsar (rychle rotující neutronová hvězda) s názvem B1508+55 se nachází asi 7700 světelných let od Země. Byl sledován radioteleskopy VLBA, které přesně změřily směr jeho pohybu i rychlost. Je to poprvé, co můžeme změřit rychlost vystřeleného pulsaru přímo. Díky relativně malé vzdálenosti od Země, jsme pro zjištění vzdálenosti použili klasickou trigonometrii. Zaměřili jsme jeho polohu na obloze s rozdílem půl roku a z velikosti naměřených úhlů jsme usoudili na jeho rychlost. Měření probíhala ve více letech a musela být samozřejmě korigována o nepravidelnosti v oběhu Země kolem Slunce.
Zjistilo se, že se pulsar pohybuje rychlostí 1100 km/s a byl vystřelen ze souhvězdí Labutě (Cygnus). Toto souhvězdí je domovem obřích hvězd s velmi krátkým životem. A právě v něm pulsar začal svůj život jako obyčejná klidná, byť velká, hvězda.
Před dvěmi a půl miliony let došlo k zániku velké hvězdy, ze které neutronová hvězda vznikla. Konec byl doprovázen mohutným výbuchem – takzvaně zazářila supernova. Při výbuchu dojde k odhození části hmoty původní hvězdy (v daném okamžiku červeného veleobra). Když supernova neodhodí svou hmotu rovnoměrně všemi směry, dostane její pozůstatek určitou hybnost. Vědcům modelujícím supernovy se podařilo tyto pochody napodobit, ale nikdy nedosáhli takové rychlosti, jakou se změřený pulsar pohybuje. Hledají nyní chyby ve svých modelech. Vysoká rychlost může mít ze své podstaty dvě příčiny. Buď v supernově byla hmota rozdělena mnohem nerovnoměrněji, než je to možné v počítačích vědců a nebo vniklá neutronová hvězda má mnohem menší hmotnost, než bychom čekali.
Nakonec preventivně zklamu příznivce katastrofických vizí s blízkým koncem civilizace. Pulsar do nás nikdy nenarazí, letí totiž pryč z galaxie do volného vesmíru. Vystřelování hvězd je ve vesmíru běžné a není nebezpečné. Na začátku roku 2003 byla vystřelena dvojhvězda rychlostí 20 km/s (ne výbuchem supernovy) a další "střelba" se děje zcela jistě i bez našeho vědomí.
Podařilo se vyfotografovat první planetu patřící jinému slunci, než tomu našemu. Zásluhu na tom mají vědci z Evropské jižní observatoře. Bohužel je to planeta velká, vzdálená a neobyvatelná. Navíc na tom není nic zvláštního a fotografie nám neřekne o mnoho více než jiné metody pozorování.
Planeta s pěkným jménem 2M1207b rotuje kolem mateřské hvězdy (hnědý trpaslík – velmi slabá hvězda) 2M1207A v soustavě vzdálené od nás 200 světelných let. Váží pětkrát více než Jupiter a svou hvězdu obíhá ve vzdálenosti dvakrát větší, než Neptun naše Slunce. Exoplaneta je neobvyklá i na poměry planet, které jsme schopni na velké vzdálenosti objevovat. Je velká, obíhá daleko a nalezli jsme ji v systému starém pouhých 8 miliónů let. Můžeme spekulovat, zda by mohla vzniknout klasickou cestou z protoplanetárního oblaku nebo nějak jinak.
Obrázek, který je nyní s velkým povykem prezentován, byl pořízen již loni v září. Tehdy se nevědělo, zda je na obrázku hnědý trpaslík a jeho exoplaneta nebo jde o náhodné zachycení jiné hvězdy na pozadí. Nedávná měření potvrdila exoplanetu.
Snímek byl pořízen v infračerveném spektru ve třech různých vlnových délkách (obdoba skládání obrazu z červené, zelené a modré). Takže se nejedná o fotografii v klasickém smyslu slova. Jiná způsoby měření, jako jsou např. sledování ovlivnění dráhy hvězdy, změny jasu, poskytnou podobně "detailní" informace o exoplanetách. Jen se výsledky měření změn jasu neprezentují tak snadno jako fotka. Ovšem co se týče výsledků, může nám být způsob měření ukradený do té míry, jak vám může být jedno, v jakém jazyce jsou zdrojové články tohoto příspěvku.
Mohu jen spekulovat, zda se Evropská jižní observatoř snaží odpoutat pozornost od nějakého svého neúspěchu podobně, jako ESA začala propagovat Auroru po katastrofě sondy Beagle 2. Snad je to pouze nevinná zkouška zlepšené popularizace výsledků vědy. Evropa si snad v této oblasti už vezme příklad z USA.
Tak se nám Sluníčko zase zlobilo. Proběhla na něm erupce, která nemá v dějinách jeho sledování obdoby. Byla dokonce větší než ta, která proběhla nedávno. Oblak nabitých částic nás má zasáhnout jen svým okrajem, a tak snad nemusíme očekávat větší škody než při poslední sluneční bouři. Ta, mimochodem, způsobila pěknou polární záři (via Binární světlo) i v nepolárních krajinách. Sonda SOHO se opět činila a máme tedy poslední "vzplanutí" Sluníčka pěkně zachyceno. Jirkovi z Deníčku se bude tentokrát "cédéčko" líbit ještě víc. :-)
A co ty magnetické bubliny? Ty příliš nesouvisí se zlobivým Sluncem, ale vyšel o nich skutečně zajímavý článek Magnetické bubliny v kupách galaxií na Aldebaranu. Představte si "NĚJAK" vytvořené bubliny magnetického pole o velikosti naší galaxie, které stoupají v oblaku žhavého plynu "vzhůru."
Média nás dnes bombardují zprávami o dvou obrovských erupcích na Slunci a převelikém mraku zlých nabitých částic, který se nezadržitelně blíží k Zemi. Celkem pomíjím to, že nás tento oblak vůbec nemusí zasáhnout; část rozhovoru, která se věnovala právě tomu byla nečekaně vypuštěna, zato jsme byli vystrašeni tím, že už u nás erupce na Slunci výpadek elektřiny způsobila.
Neobvyklé na tomto jevu je hlavně to, že se odehrává asi tři a půl roku po maximu jedenáctileté periody sluneční aktivity. Ještě minulý týden byla sluneční aktivita velmi slabá a tento týden v úterý (21. říjen) došlo k těmto erupcím. (Škoda, že nevím, kdy to přesně bylo. Asi bych si to spojil s jistou událostí ve škole. :-) Je údajně možné, že dojde k dalším, podobně velkým, erupcím.
Čerpal jsem z článku Sun Erupts With Intense Activity.
Ti, kteří se Slunce obávají, mohou sledovat aktuální (den staré) fotky Slunce z observatoře SOHO.
10 starších příspěvků v této rubrice:
Všechny starší příspěvky z této rubriky najdete v jejím archívu.
Martin Šrubař © 2003 - 2014
Kontakt | O autorovi | Redakční systém