Japonská kosmická agentura JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency – Japonská výzkumná agentura pro letectví a vesmír) má historii velmi podobnou jako ESA. Nestojí za ní žádný velký úspěch, ale plány do budoucna má veliké.
Japonská kosmická agentura je ze všech agentur nejmladší. Vznikla teprve v říjnu 2003. Výzkum kosmu se však v Japosku plánuje už od padesátých let dvacátého století. JAXA je totiž nástupnickou organizací tří samostatných agentur: ISAS (Institute of Space and Astronautical Science – Institut vesmírných a astronomických věd), NAL (National Aerospace Laboratory – Národní laboratoř pro letectví a vesmír) a NASDA (National Space Development Agency – Národní agentura pro vývoj vesmírných prostředků). ISAS byl založen v roce 1955 a vyvíjel nosiče pro dopravu materiálu do kosmu. NAL vzniknul také v roce 1955 a byl zaměřen primárně na vývoj atmosférických dopravních prostředků a NASDA vytvořená v roce 1969 se soustředila na konstrukci družic a dalších vesmírných vědeckých zařízení.
Za historii JAXA považuji historii všech tří výše uvedených organizací. Vývoj vlastního nosiče byl započat již v padesátých letech. Probíhaly testy raket řady K v atmosféře a postupně se dostaly až do výšky 300 km, nedostaly se však na orbit (díky nedostatečné rychlosti – ani to nebylo plánováno), ale přesto provedly měření hustoty iontů, elektronů a teploty na hranici vesmíru. První japonský satelit byl meteorologický a na oběžnou dráho jej vynesla NASA. Vývoj vlastních nosičů schopných vynést satelit na oběžnou dráhu byl započat projektem raket typu Lambda (L) a Mí (M). Malá raketa Lambda-4S-5 s nosností pouhých 23 kg vynesla v roce 1970 první vlastní japonský satelit Ohsumi na oběžnou dráhu. JAXA to tedy zvládla o celých devět let dříve než ESA, i když ta už napoprvé byla schopna dopravovat těžší náklady. Ale až vývoj raket typu H v osmdesátých letech přinesl Japonsku nosič o nosnosti až 3000 kg. Opět připomínám, že v roce 1981, kdy začal vývoj těchto raket, USA už měly za sebou první start raketoplánu.
Japonsko se zaměřuje na satelity zkoumající vzdálený vesmír a také na průzkum Měsíce a blízkých planet. V červenci roku 2005 vypustila teleskop Astro-E2, který měl zkoumat vesmír ve rentgenovém a gama záření, bohužel ze záhadných důvodu se chladící hélium vypařilo, a hlavní funkce teleskopu je nefunkční. Problémy tohoto typu jsou japonským sondám vlastní. Sonda Planet-B, která měla zkoumat Mars, se pro poruchu motoru nemohla dostat na jeho oběžnou dráhu. Výzkum měsíce sondou Lunar-A se přesunul až na rok 2010, kvůli možným problémům tryskovými motory sondy. Jedinou, do současnosti zcela bezproblémovou misí, je sonda Hayabusa mířící k planetce, ze které by měla v listopadu tohoto roku sebrat horniny a přivézt je v roce 2007 zpět na Zem.
Japonský kosmický program skutečně není ozářen úspěchy. JAXA se ani na komerční lety nezaměřuje v takové míře jako ESA mimo jiné proto, že nemá vhodné nosiče, ale o to více spolupracuje s dalšími kosmickými agenturami.
JAXA má velké plány, i když přece jen o něco skromnější než NASA či ESA. Chce vyslat balón do atmosféry Venuše, létající prostředky do atmosféry Marsu, dále by chtěla dopravit vlastními prostředky svého kosmonauta do vesmíru a následně budovat stálou základnu na Měsíci a podílet se na letu člověka k Marsu. Je to v podstatě univerzální plán jakékoliv kosmické agentury světa. Japonsko je však velmi pozadu se svými kosmickými technologiemi, a tak jeho jedinou větší šancí na dosažení úspěchu je spolupráce s jinými agenturami. Navíc japonské precizní myšlení zvyklé na přesné naplánování není tak dobře schopné poradit si s nástrahami vesmíru. Japonce silně rozhodí změněný čas schůzky. Co by se tedy stalo, kdyby let Apolla 13 řídili Japonci?
Martin Šrubař © 2003 - 2013
Kontakt | O autorovi | Redakční systém